Autor: AVE
Když se blíží konec března, vědí všechny spojilské děti, že přichází jejich oblíbená noční hra. Nejedno dítko si připravuje doma pod peřinou baterku a teplé oblečení, aby v terénu mezi větvemi a na hrbolatých cestičkách ve tmě lesa dokázalo uspět a na všech stanovištích získalo potřebná razítka.
29. března v podvečer šuměl po vesnici lehký, ale studený vánek, ticho věstilo, že se něco blíží. Když pak z taxíku vyskočil obří plyšový tygr, jenž měl zuby až za ušima, nebylo divu, že měl jako doprovod statného krotitele zvěře, který měl v krabici ještě další cvičená zvířátka. Čápa, žábu, tři veverky, sovu, hada a zajíce.
Červené svíčky na lesní cestičce napovídaly, že se skřítkové lesa připravují na svou velkou chvíli v roce. Lesní žínky obsadily svá stanoviště v nízkém mlází a mohlo se začít. První nadšenci už znali Noční výpravu z let minulých, a tak nebylo divu, že Laurinka se svou kamarádkou dorazily jako první. Za nimi pokračovalo dalších 47 dětí. Les začal ševelit dětskými hlásky. Každé stanoviště mělo svůj úkol, děti byly šikovné do jednoho. Bez mrknutí oka, i toho trollího z želé, plnily všechny úkoly, jako výstup za hvězdičkami k truhle s drahokamy, zvládly cestu bez baterky a jen se přidržovaly Ariadniny nitě, jmenovaly, jaká zvířátka v lese viděly, dokonce takovou rychlostí, že bylo pro lesní žínky až nemožné spočítat kolik jich vlastně vyjmenovaly.
„Mikuláši, chceš za odměnu razítko s ovečkou nebo s želvičkou?“ ptaly se žínky.
„Já chci leva!“ odpověděl Mikuláš rázně.
„Leva nemáme.“
„Tak chci tygra!“
„Toho taky nemáme.“
„Tak chci teda ovečku. Ne, radši želvičku.“
Děti měly energie na rozdávání, jen nejmladší účastník Alex už podřimoval mamince v náručí. Na bráchu je ale spoleh, Max všechno rychle vyřídil a mohli spěchat všichni do hajan.
Děkujeme, byli jste báječní človíčkové, moc se na Váš všechny těšíme zase za rok.