Přidáno: 23. dubna 2017
Autor: T.K.
Na Velký pátek ráno svítilo sluníčko, "hurá nezmokneme", radoval jsem se, když jsem se vydal připravovat Křížovou cestu u nás ve Spojile. Čekalo mě rozvěšení 14 obrázků jednotlivých zastavení, které namalovaly děti od 3 do 11 let jako součást náboženství. Každý obrázek má jistou symboliku např. Veronika podává Ježíši roušku, Ježíš padá podruhé, Ježíš potkává plačící ženy atd. Jednotlivá zastavení jsem rovnoměrně rozmístil po sloupech osvětlení, stromech a značkách vedoucích od našeho domu v ulici Na Strejčku až ke dveřím kapličky na náměstí, která symbolizovala Ježíšův hrob.
Zhruba od půl deváté se v ulici před naším domem začali scházet první poutníci, kteří dorazili na Křížovou cestu. Někdo přijel autem, někdo na kole, jiní dorazili pěšky.
Chvíli po deváté hodině to vypuklo. Nejdříve si děti připomněly správným poskládáním připravených obrázků události celého Svatého týdne. Začínáme Květnou nedělí, kdy si připomínáme příjezd Ježíše do Jeruzaléma (vítání zelenými palmovými listy v našich končinách nahrazují větvičky rozkvetlých kočiček), pokračujeme zázraky, uzdravováním, kázáním a jinými skutky, které Ježíš v Jeruzalémě konal, čtvrteční Poslední večeří Páně (včetně symbolického umývání nohou), smutnými Velkopátečními obřady zahrnující křížovou cestu přes sobotní vigilii až k radostné oslavě Ježíšova nedělního zmrtvýchvstání.
Po tomto krátkém připomenutí si děti rozebraly klapačky a řehtačky (zvony přeci odlétly do Říma) a za zpěvu písně "Byl jsi tam …" a klapání a řehtání hudebních nástrojů jsme se vydali po jednotlivých zastaveních Křížové cesty.
Novinkou, za kterou musíme děti pochválit, byla jejich odvaha a šikovnost s kterou se letos pustily poprvé samy do čtení textů u jednotlivých zastavení. Pravda, příště to bude chtít něco na zesílení jejich slabých hlásků, ale jejich rozzářená očička když dočetly určitě stála za to, že jsme museli více napínat svůj sluch abychom vše slyšeli.
Na konci křížové cesty čekalo nejen pro malé poutníky milé překvapení, připomněli jsme si Jidáše krabicí napečených jidášků, které byly během chvíle rozebrány, není se čemu divit, vždyť při počítání lidiček na jedné ze společný závěrečných fotek jsme došli k číslu 87.
Když jsem pak cestou zpět od kapličky sbíral obrázky jednotlivých zastavení, říkal jsem si: "sláva", přestože vítr nedovolil, abychom se radovali z tepla, sluníčko naopak nedovolilo, abychom zmokli, takže mi zbývá jenom dodat: "Díky Tobě Pane a za rok zase na viděnou."